>

Air Force One – Létající Bílý dům

Našli jsme jeden starší článek od Lukáše Visingra (viz tvalý odkaz vpravo zde na webu) o tomto zajímavém letadle, nyní ho publikujeme celý.

Letoun Air Force One určený pro dopravu prezidenta USA rozhodně není fikcí. Stal se však námětem stejnojmenného filmu, jehož tvůrci mu přisoudili řadu vlastnosti, které se zdají být nereálné. Diskuse na toto téma nepřestávají. Jaké systémy vlastně Air Force One chrání před útokem?

Prezident Spojených států je zcela jistě nejmocnějším člověkem na světě. Jedním dechem by se však mělo dodat, že i nejohroženějším. Proto jej chrání důmyslná bezpečnostní opatření a všude jej doprovází armáda vojáků i tajných agentů, kteří jsou připraveni za svého vrchního velitele obětovat život. V některých situacích však ani taková odvaha nestačí a musí se k ní přidat špičková technika. Takovou situací jsou zejména zahraniční cesty, při nichž prezidenta dopravuje speciální vojenský letoun. A ten by se mohl stát cílem nepřátelského útoku.

Co se skrývá uvnitř?

Americká prezidentská letka (89th Presidential Airlift Group) sídlí na základně Andrews ve státě Maryland a je tvořena dvěma letouny VC‑25A, což je speciálně upravená verze transportního typu Boeing 747‑200B Jumbo Jet. Od roku 1990, kdy vstoupily do služby, už se objevily na desítkách letišť po celém světě, včetně pražské Ruzyně (naposledy v roce 2002 při summitu NATO). Nejnověji na sebe upozornily 27. listopadu 2003, když prezident Bush podnikl riskantní cestu za americkými vojáky do Bagdádu. Poté se opět rozpoutaly diskuse o ochranných opatřeních těchto letounů. Proč opět? Protože poprvé se o nich debatovalo v roce 1997, kdy měl premiéru akční thriller Air Force One, líčící únos prezidentského letounu a samotného prezidenta (ztvárněného Harrisonem Fordem).

Air Force One je snad nejnápadnějším letadlem na světě, ale přesto kolem něj existuje řada tajemství. Novináři vpuštění na palubu smějí filmovat jen některé prostory a do mnoha částí mají vstup úplně zakázán. Pro prezidenta a další význačné osoby je určen přední oddíl, kde jsou ložnice a konferenční místnost (tu lze rychle přestavět na provizorní operační sál). Za nimi následuje místnost pro přípravu, školení a setkání širšího okruhu osob. Největší část zabírá prostor spojovacích a operačních důstojníků, kteří se starají o rozsáhlý komunikační systém letounu. Pak následují prostory pro ubytování a odpočinek členů posádky, které sahají až téměř ke konci letadla.

Dosud nikdo z veřejnosti nebyl vpuštěn do podpalubí letounu, kde se oficiálně nachází výpočetní středisko a radiokomunikační úsek. Právě do podpalubí byly umístěny dva prvky „filmového“ VC‑25A, oba určené pro záchranu osádky a cestujících. V předním podpalubí se nacházel vystřelovací modul pro prezidenta, jakási záchranná kapsle, která se po opuštění letounu snesla k zemi na padácích. Ostatní osoby se měly pomocí padáků zachránit skokem z nouzové výsadkové rampy v zadním podpalubí.

 45 hodin ve vzduchu

Letectvo oba tyto nápady odmítlo jako čirou fantazii. Je ovšem zajímavé, že z technického hlediska je vystřelovací kabinka v podstatě reálná, zatímco o výsadkové rampě se to říci nedá. Jistě by se dala do letounu vestavět, neměla by však žádný praktický význam. Stroj tak velký jako Boeing 747 totiž za svou zádí vytváří velice silné vzduchové turbulence, nehledě na proudy spalin z obrovských proudových motorů. Je pravděpodobné, že každý pokus o skok ze zádi Air Force One by skončil minimálně těžkými zraněními.

Ve filmu je dále předvedeno tankování Air Force One ve vzduchu, což ke schopnostem prezidentského speciálu nepochybně patří. Při opakovaném doplňování paliva může letoun teoreticky vydržet ve vzduchu 45 hodin, delší let není možný kvůli omezené kapacitě systému dodávajícího olej pro čtveřici motorů. Tankovací nástavec se nachází před pilotní kabinou; na fotografiích vypadá jako malý „hrb“.

Často se vyskytuje tvrzení, že letoun vydrží jaderný výbuch. Tím se má na mysli, že je odstíněn proti elektromagnetickému impulsu (ATM 3/2003), který při nukleární explozi vzniká, a že obložení trupu zastaví některé složky radioaktivního záření. Tyto vlastnosti Air Force One skutečně má, aby mohl zachránit prezidenta v případě, že by na místo jeho pobytu mířila jaderná hlavice. Je rovněž pravděpodobné, že letoun je fyzicky značně odolný a jeho trup zřejmě odolá zásahům střel z kulometů a malorážových kanonů.

Nejvíce diskusí se ale vede kolem systémů, které letoun chrání před napadením řízenými střelami, ať už ze země nebo z nepřátelských letadel. Air Force One téměř vždy doprovází letka stíhaček (nejčastěji F‑15 Eagle), ale i tak musí být prezidentský letoun schopen bránit se sám. Letectvo oficiálně potvrzuje, že disponuje širokou škálou radarových i infračervených rušičů, které mohou zmást nepřátelské senzory. Je také vybaven velkokapacitním zařízením pro odpalování klamných cílů, tedy vysokoteplotních světlic a kovových pásků.

Přistání u Bílého domu

Dalším prvkem, který se ve výbavě VC‑25A pravděpodobně vyskytuje (i když to nebylo oficiálně potvrzeno), je směrový laserový zářič, jehož úkolem je oslepit naváděcí hlavice řízených raket (více v ATM 8/2003). Odtud už je ale jen krůček k tvrzení, že Air Force One má na palubě skutečnou výzbroj. Americké letectvo to důrazně popřelo (ozbrojené letouny totiž na civilních letištích podléhají zvláštnímu režimu), avšak musíme počítat s možností, že o ochraně nejmocnějšího muže na světě není možné vždy informovat pravdivě.

V původní verzi scénáře nesl „filmový“ VC‑25A dva výklopné skupinové závěsníky pro odpalování raket AIM‑7 Sparrow směrem vzad. Tento nápad byl asi zamítnut jako příliš odvážný, i když technicky by to nebyl žádný problém. Pokud by byl letoun vybaven radarem snímajícím zadní polosféru, počítačový systém by mohl střely snadno zaměřit a odpálit. Všeobecně se soudí, že Air Force One nějaká aktivní obranná opatření opravdu má, ale o jejich přesné povaze neexistují žádné hodnověrné informace.

Ještě větší clona tajemství halí speciální vrtulníky námořní pěchoty VH‑3D Sea King a VH‑60N Blackhawk, jež prezident používá pro dopravu na kratší vzdálenosti. Jsou známé jako Marine One a provozuje je speciální letka HMX‑1, která je umístěna na známé základně Quantico ve státě Virgínie. Často se objevují v televizi, obvykle při startu nebo přistání na věčně zeleném trávníku Bílého domu. Informační embargo na ně lze vysvětlit tím, že při letu nad městem je prezident ohrožen ještě více než jindy.

Přesné údaje o Marine One tedy chybějí a neexistuje ani žádná fotografie jejich interiéru. Jistě jsou vybaveny rušičkami a vrhači klamných cílů, snad i generátory dýmu a zařízeními pro chlazení výfukových plynů. Někteří členové námořní pěchoty navíc nepřímo naznačili, že helikoptéry mají na palubách zbraně. Údajně nesou výklopná střeliště se 7,62mm kulomety Minigun a VH‑60N lze dodatečně vybavit závěsníky pro rakety a řízené střely. Mariňáci by prý v každém případě nikomu neradili, aby na ně zkoušel zaútočit.

Lukáš Visingr

Prameny a foto: Jane’s All the World’s Aircraft, GlobalSecurity.org, WaffenHQ.de, RotorHead, WWW stránky amerického letectva (http://www.af.mil/), Bílého domu (http://www.whitehouse.gov/) a společnosti Boeing

Volací znak Air Force One

„Air Force One“ se obvykle používá jako synonymum typového označení VC‑25A (tak je tomu i v tomto článku). Volací znak „Air Force One“ ovšem zásadně přísluší tomu letounu vojenského letectva USA, na jehož palubě je prezident USA, bez ohledu na typ. Avšak toto pravidlo platí i obráceně: Pokud VC‑25A z nějakého důvodu letí bez hlavy státu na palubě, hlásí se jako SAM (Special Air Mission). Když v roce 1974 odstoupil Richard Nixon, učinil tak na palubě tehdejšího prezidentského speciálu VC‑137 (Boeing 707‑320B). Ihned poté byl volací znak letounu změněn.

Obdobný zákon platí pro letadla armády, námořnictva a námořní pěchoty. V případě, že přepravují prezidenta, mají volací znak Army One, Navy One nebo Marine One. Nejčastěji se užívá ten posledně jmenovaný, protože námořní pěchota odpovídá za dopravu prezidenta na kratší vzdálenosti pomocí vrtulníků VH‑3D a VH‑60N. Jestliže stroj s prezidentem na palubě je „One“, pak letadlo s viceprezidentem je „Two“. Jako „Air Force Two“ obvykle slouží letoun typu VC‑32A (upravený Boeing 757‑200).

 Film

Režie: Wolfgang Petersen, premiéra: 1997, délka: 118 minut

Knižní přepis

Autor: Max Allan Collins, nakladatelství: Paralela 50, rok vydání: 1997

Původní verze scénáře

http://www.script‑o­‑rama.com/

TTD letounu VC‑25A Air Force One

Počet a typ motorů: 4 × GE CF6‑80C2B1
Tah motorů: 4 × 252,2 kN
Rozpětí: 56,9 m
Délka: 70,7 m
Výška: 19,3 m
Prázdná hmotnost: 238 816 kg
Max. vzletová hmotnost: 374 850 kg
Max. rychlost: 1013 km/h (Mach 0,92)
Max. dolet: 12 550 km
Operační dostup: 13 476 m
Posádka: 26 osob
Max. kapacita: 102 osob

Publikace: Armádní technický magazín 5/2004

Leave a Reply

  

  

  


− tři = 5

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Registrace domén
Únor 2018
Po Út St Čt So Ne
« Led    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728  

Odkazy na zdroje

Snažíme se citovat zdroje svých informací co nejlépe. Občas některý z redaktorů může zapomenout, pak nás prosím kontaktujte. Pro nejvýraznější zdroje (které už pak uvádět nebudeme) zde máme trvalý odkaz na jejich web. Zdroje: Lukáš Visingr