Moucha patří mezi dvoukřídlý hmyz. Známe na 120 000 druhů much (téměř 7000 žije jen v Británii), které roznášejí na milion druhů baktérií. Moucha domácí (Musca domestica) patří mezi nejnebezpečnější živočichy na světě. Líhne se v odpadcích, kanálech a v trusu a roznáší zárodky tuberkulózy, tyfu, cholery, dyzenterie, antraxu i vajíčka parazitických červů tak, že leze po jídle, olizuje jej a vylučuje trus.
Mouchy se tvoří závratnou rychlostí. V teplém počasí trvá jejich životní cyklus od vajíčka, přes stadium larvy neboli „červa“ po dospělého jedince pouze osm až dvanáct dní. Teoreticky mohou dvě mouchy, které se spáří v dubnu, do srpna zplodit na 191 010 000 000 000 000 000 potomků, což by stačilo, aby celou Zemi do výšky 15 centimetrů zahalily odpornou vrstvou. Ale jen malá část dvoukřídlého hmyzu jsou škůdci: většinou jde o druhy potřebné pro opylování a odbourávání tlejících zbytků.
Ve městě Luoyang ve střední Číně vykupují místí úřady od občanů mrtvé mouchy v přepočtu za 0.06 centu, aby se ve městě zlepšila hygiena. Jde o pozůstatek Maova tažení proti „čtyřem škůdcům“ z roku 1955, zaměřeného proti mouchám, krysám, komárům a vrabcům. Toto tažení skončilo, když kvůli vyhubení populací vrabců v některých regionech došlo k přemnožení hmyzu napadajícího úrodu.
K mouchám se v průběhu historie vážou mnohé pověry a omyly. Aristoteles zmátl generace, které přišly po něm, tvrzením, že mouchy mají čtyři nohy a dvě „paže“, což opakovaly akademické texty ještě více než tisíc let, protože se nikdo neobtěžoval prozkoumat, aby si to ověřil. Teprve až v roce 1688 italský biolog Francesco Redi vyvrátil to, čemu všichni věřili: že se červi samy od sebe líhnou z masa. Mouchy si sedají na strop tak, že se přichytí předníma nohama a celé tělo převrátí naruby. Po stropě se pohybují díky lepkavým nohám. Mají je celé porostlé chloupky, které vylučují lepivou látku tvořenou cukry a oleji. Jsou také ještě vybavené párem drobných drápků, aby se při odletu mohly odlepit.
Mezi mouchami, které škodí, patří k nejhorším „banánové mušky“ či octomilky, které každoročně způsobí miliardové ztráty na ovoci, zelenině a úrodě květin. A to přesto, že patří k nejlépe prostudovaným a nejúžasnějším druhům hmyzu. Jejich chov pro pokusy je velmi levný, snadno je lze držet v zajetí a extrémně rychle se množí, takže se dá v krátkém čase sledovat mnoho generací. Objev chromozomů, za který získal v roce 1933 Thomas Hunt Morgan Nobelovu cenu, byl výsledkem jeho práce s octomilkami. Je dokázáno, že 61 % lidských chorob má genetický ekvivalent u octomilek. Vědci, kteří pracují s geny octomilek (říká se jim drosophilové), rádi dávají svým mimořádným objevům názvy. Octomilky s genem „Groucho“ mají na obličeji víc štětin než normální, a s genem „Maggie“ ustrnuly ve vývoji, stejně jako nejmladší potomek Simpsonových. Octomilky s genem „Kena a Barbie“ nemají vyvinuty vnější genitálie. To jsou ovšem vzácné mutace octomilek.
Spermie bývá obvykle nejmenší buňkou v těle – u člověka měří jenom 50 až 60 mikrometrů a plejtvák obrovský má spermie jen desetinu milimetru. Naproti tomu spermie samečků octomilky jsou pořádní chlapáci. Jeden druh Drosophila bifurca má spermie, které, když se rozmotají, měří přes 5 cm (viz obrázek super size sperm) – nejdelší spermie v přírodě vůbec -, a jeho varlata zaujímají neuvěřitelných 11 % jeho tělesné váhy. Proporčně jsou tedy větší než naše hlava. Octomilky byly prvními bezobratlými živočichy ve vesmíru a NASA je dodnes využívá. Od dob středověkých pověr tedy urazily pořádný kus cesty.
Zdroj: Lloyd a Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech