V souvislosti s tradicemi a historií loveckých zbraní je třeba k odlehčení vzpomenout i jednu oblast, která vždy zbraně provázela. Byly to různé mýty, legendy, kouzla a pověry. Myslivecké střelecké pověry jsou staré jako lov sám. Správný zásah rozhodoval o úspěšnosti lovu a lovci věřili, že vždy nezávisí jen na jejich dovednosti, ale i na přízni dalších možností. Už v dávných dobách, při pořizování prvních střelných zbraní, lovci zaklínali své luky a šípy a snažili se nacházet pomoc u nadpřirozených sil k zabezpečení úspěšného lovu. Ani v pozdějších dobách nebyli lovci a myslivci o nic méně pověrčiví. Myslivci vůbec bylo opředeni mnohými mýty a u obyčejných obyvatel měli respekt vyplývající nejen z jejich služebního postavení. V očích lidí měli výsadní postavení, těšili se přízni panstva, bydleli v lese o samotě, pohybovali se v lese bez obav i v noci, kdy podle lidových pověr vládli různí hejkalové, lesní žínky, diví muži, bludičky a jiné tajemné lesní mocnosti.
Myslivci se bez obav a bezpečně pohybovali v obávaném nočním lesním prostředí a v očích lidí měli v sobě cosi neobyčejného. Myslivci znali spády zvěře, měli svoje svérázné zvyky a ovládali střelecké umění. Lidé věřili i ve schopnost myslivců čarovat. Není divu, že i myslivci řadě vlastních pověr zcela věřili. Na loveckém štěstí závisela mnohdy existence myslivců zaměstnaných u panských dvorů, protože za nezdařený lov často pán myslivce propustil ze svých služeb. Proto se myslivci snažili přivolat lovecké štěstí všemi možnými způsoby. Nebyli sami, kdo přivolával střelecké štěstí, případně nezranitelnost. Byli to i vojáci a střelci na střeleckých soutěžích.
Jaké byly některé z pověr?
Mnohé jednoduché pověry byly všeobecně známé, ale některé z nich byly i tajeny, aby jejich realizátoři nebyli nařčeni z čarodějnictví. Známá inkviziční kniha „Kladivo na čarodějnice“ se zcela konkrétně zmiňuje o potírání čarostřelectví jako vymycování spojení s ďáblem. Někdy utajování kouzelných metod mělo čistě komerční charakter proto, aby je nevyužívala konkurence. Tajemné a utajované metody utvrzovaly navíc uživatele o jejich účinnosti. O některých metodách zaklínání tedy víme zcela přesně a o některých se dovídáme jen ze zlomků historických zmínek a tajemných náznaků. Kdyby zdi některých hájoven mohly mluvit, možná bychom se dověděli i velmi zajímavé věci. S dobou se pověry a zvyky měnily. Je zajímavé, že například v době baroka, v době značné úrovně všeobecného poznání a začínajícího osvícenství byly střelecké a myslivecké pověry značně živé, rozšířené a užívané. Řada procedur zajišťující střelecké štěstí vyžadovala i velmi složité postupy. Nejsložitější bývalo „zasvěcování“ nové ručnice jehož začátek byl už u puškaře. Hlaveň měla být při posledním tepelném zpracování kalena v krvi skopce (což mohlo mít reálný pozitivní metalurgický vliv na lepší pevnost hlavně, protože nedošlo k tak prudkému zchlazení jako při ponoru do vody a došlo vlastně ke kvalitnímu popuštění materiálu).
Jiný návod doporučoval před prvním použitím ručnice nejprve chytit hada a zasunout jej do hlavně. Po té uhynulého hada vyjmout, hlaveň nabít prachem, hada opět vložit a vystřelit. Zbraň pak měla spolehlivě trefovat a s jistotou usmrcovat. Hotovou ručnici nesměla například spatřit před jeho majitelem stará žena, aby ji neuhranula. Před prvním použitím měla být zbraň pokropena svěcenou vodou. Před první střelou se musel střelec tři dny postit a nesměl zbraň poprvé použít v pátek ani v neděli. Do domu neměla být ručnice poprvé přinesena na rameni, ale v rukou. Zbraň, která pro myslivce znamenala nemalou investici, byla často personifikována a myslivci jim dávali i lidská jména. Do kouzla zbraně myslivec často vkládal veškerou víru v úspěšný zásah. Zbraň musela mít své výhradní uložení a nesměl se jí nikdo jiný, než uživatel, dotknout. Některým nerostům a předmětům byl přisuzován také kouzelný pozitivní vliv. Za kámen, který zaručoval dobrý zásah byl považován modrý lazurit, tyrkys, ametyst nebo křišťál, které měl mít střelec u sebe. Později se k nim přidružily i další polodrahokamy a drahé kameny. Zbraně tak nebyly zdobeny kameny jen pro okrasu, ale i z důvodů „zaručení“ střeleckého štěstí.
Vůbec různým talismanům byl přisuzován velký účinek. Patřily mezi ně i takové předměty jako suchý netopýr, jezevčí štětička nebo zaječí pacička. Mezi další talismany patřily běžné parůžky, grandle nebo tesáky a drápy dravé zvěře a předměty vyrobené z kosti, ze dřeva (nejúčinnější byl z tisu nebo kořene mandragory), kůže, obyčejných i drahých kovů s motivy zvěře a zbraní. Talisman měl obsahovat i „tajné“ osobní znamení lovce. Za nejúčinnější znamení bylo považováno tzv. efesské písmo ve znamení tzv. penta alfa, což představovalo pět malých řeckých písmen alfa spojených za sebou doplněných eventuálně monogramem střelce. Velmi rozšířeným talismanem byly mansfeldské tolary ze 16. a 17. století, kde byl obraz sv. Jiří. Mansfeldské tolary byly běžným platidlem, ale jako talismany byly velmi oblíbené zejména u vojáků v tureckých válkách, které měly chránit i proti zraněním. Obliba mansfeldských tolarů s reliéfem svatého Jiří byla tak velká, že kremnická mincovna přistoupila ke zvláštní ražbě amuletní mince se sv. Jiřím. Svatý Jiří je vůbec nejdůležitějším a nejčastějším patronem puškařů a všech, kteří mají co činit se zbraněmi, proto se na střeleckých a mysliveckých talismanech objevuje v různých podobách velmi často. Střelecké talismany se svatým Jiřím, patronem puškařů, střelců a myslivců jsou v kontinentální Evropě i na Britských ostrovech pravděpodobně nejčastější a až později byly doplňovány nebo nahrazovány svatohubertskou tradicí, ale poněkud s jiným významem a účelem. Tak lze vysvětlit, že na některých starých hájovnách a loveckých zámečcích se motiv svatého Jiří vyskytuje velmi často. Jiná tradice zdůrazňovala, že lovec má mít u sebe darovaný předmět. Nejlépe šátek na krk, amulet, minci nebo jiný stříbrný předmět, lovecký nůž apod.
Jednu dobu byl všeobecně přijímán názor, že kovem, který naprosto „spolehlivě“ zaručuje dobrý zásah je stříbro. Stříbro muselo být na zbrani, alespoň ve formě hřebu, stříbrné mušky, kování hlavně u jejího ústí, medailonu, monogramu nebo i ve složitější výzdobě. Kule ze stříbra, odlitá za úplňku, navíc pokropená svěcenou vodou, měla zásah zaručovat naprosto spolehlivě. Stříbro pro odlití kulí mělo být tzv. dědičné, které se dědilo v rodině po několik generací. Zaručené prý byly také kule odlité ze stříbra z posvěcených mariánských tolarů. Při odlévání se měly kule ochlazovat zásadně v lihu a nikoliv ve vodě. Kule ke střelbě si měl střelec odlévat sám a nejlépe za noci o sv. Jánu. Podle některých pramenů měla být kule po odlití namáčena v odvarech z bylin zejména routy s příměsí srsti lovené zvěře a dalších někdy i velmi bizardních ingrediencí. Jiné návody doporučovaly odlévat kule na opuštěné křižovatce v lese, nejlépe u boží muky, mezi 11. a 12. hodinou noční na Štědrý den, nebo o sv. Jiří, na Velký pátek, o sv. Jakubovi a o dalších významných dnech. Do roztaveného olova k odlévání kulí se mělo přimíchat semínko z kouzelného kapradí apod. Při odchodu z domu má lovec překračovat práh pouze pravou nohou. Ostatní mu nemají přát „Lovu zdar“, ale jen „Mnoho štěstí“, „Zlom vaz“ nebo „Rovné broky“. Lovec nesmí opětovat pozdrav poděkováním, ale pouhou odpovědí „Nazdar“, protože „Lovu díky“ má provolávat až po úspěšném lovu. Lovec má odcházet na lov v psychické pohodě, aby svoji případnou špatnou náladou „neodháněl“ zvěř. Jedna křesťanská tradice říká, že lovec má přistupovat k lovu s „mírem v duši“ a s pokorou, bez nepřátelských emocí k jiným lidem a s přáním loveckého úspěchu i svým mysliveckým druhům. Jen tak získá přízeň k úspěšnému lovu. (Mimochodem toto je velmi sympatická legenda, která by byla užitečná i pro každého dnešního myslivce).
Zatímco před lovem měl lovec žít velmi střídmě, úspěšný lov měl být završen řádnou oslavou. Jedna z pověr dokonce říká, že pokud se jeden úspěšný lov řádně neoslaví a nevzdá řádný hold Dianě, pak další lov se nezdaří! Už pravěcí lovci úspěšný lov oslavovali a vzdávali dík božstvům za přízeň včetně obětních ceremonií. Ve středověku a v další době byly lovecké oslavy velmi okázalé, honosné a často doprovázené bujarým veselím. Tradice našich posledních lečí, které jsou také oslavou úspěšného loveckého dne, tedy mají hluboké kořeny v dávné historii, kdy měly svůj symbolický, a jak lidé věřili, i funkční význam. Dnes tradice posledních lečí nevycházejí z pověr, ale je důležitou kulturní součástí myslivosti. Je dědictvím, které přispívá k prohlubování a zkvalitňování družných mysliveckých vztahů. Na některých reprezentačních honech se udržuje pěkný zvyk v rozdávání účastníkům ozdobných šňůrek, pentlí nebo závěsků k připnutí na lovecký oděv nebo brašnu. Původ této dekorace má v prastarém svatohubertském zvyku, kdy rozdávané šňůrky měly lovecké hosty chránit proti zranění na lovu. Novější pověra např. říká, že opakovací kulovnice má být nabita jen 3 náboji, na které se má plivnout. Náboje před lovem mají být uschovány pod polštářem a lov mají být neseny v koženém pouzdře se snítkou jasmínu. S trochou pikantnosti se můžeme zmínit o tom, že jedna poměrně dosti rozšířená pověra doporučovala strávit noc před lovem s ženou nebo se alespoň před lovem dotknout jejích intimních míst. Je zajímavé, že tento zvyk je před lovem pevně dodržován i dnes u některých přírodních národů, např. u eskymáků. A nejen u nich. Různé pověry a zvyky se měnily s dobou a měly i své zemské formy a krajová specifika.
Ve výčtu různých metod k „zajištění“ bezpečného zásahu a loveckého úspěchu by se dalo určitě bohatě pokračovat. Některé ze zvyků se nám mohou zdát třeba značně naivní a můžeme si říkat, že o výsledku lovu nebo střelby rozhodují jen racionální aspekty jako jsou kvalita zbraně a střeliva a zejména dovednost střelce. Můžeme se dnes dívat na pověry s nedůvěrou, s nadhledem nebo dokonce si s úsměvem, ale co je vlastně lovecké štěstí? A co by myslivec neudělal pro docílení úspěchu? Takže, co když?
zdroj: Dr. Ing. Jiří Hanák M.Sc.