ODHAD VĚKU ŽIVÉ ZVĚŘE
Vyžaduje cílevědomou a pečlivou praxi, přičemž je známo, že cílevědomost je často důležitější než počet loveckých lístků. Musíme také brát v úvahu odlišnosti zvěře v různých oblastech. Docela jinak bude v základní postavě vypadat jelen z šumavských slatí a jinak z jihomoravského luhu. Ani po dlouholetých zkušenostech z určitého místa nepohrdáme radami znalců z jiného kraje. Zbytečně také neměníme dalekohled, ale snažíme se co nejvíc zvyknout na ten, který máme. Rozdílná zvětšení a zabarvené filtry vykreslují často zbarvení a postavu zvěře rozdílně. Využíváme samozřejmě pokrok v optice, ale nezapomínejme, že našim hlavním „optickým přístrojem“ je oko! A k tomu spojené s mozkem a trpělivostí. Značnou výhodou je možnost porovnání více kusů, například tlup srnčí zvěře v otevřeném terénu (i když je to zpravidla v zimě, kdy je odhad nejtěžší), tlapy zvěře mufloní, daňčí i jelení. Bereme v úvahu nejen vzhled kusu, ale i chování a zařazení v tlupě, případně samotářství. U černé zvěře, kterou pozorujeme většinou za špatného světla, se bez porovnání neobejdeme. Jednotlivý kus spolehlivě odhadneme jen zřídka. Snažíme se nepropást dobu přebarvování, které z jara probíhá rychle (po teplých deštích se někdy zvěř „vyloupne“ během několika dnů), na podzim pozvolněji. Obecně přebarvují nejdříve kusy mladé, později kusy staré nebo nemocné. Také doba vytloukání a shazování paroží nám může posloužit k lepšímu odhadu věku. Nejdříve vytloukají a shazují kusy starší. U srnců, kteří již po jaru označují svoje okrsky hrabáním a strouháním, bývá uváděna i síla kmínku jako použitelná pomůcka. Závisí to ovšem většinou na tom, jak silný kmínek dostane srnec mezi parůžky, méně na jeho věku.
Otisky spárků, tedy vlastní stopa, může být dobrým vodítkem zvláště u zvěře jelení (lze určit i pohlaví) a černé, kde usuzujeme podle tvaru a mohutnosti. Do stopních znamení můžeme také zařadit shozy a jejich pečetě. Obecně mívá mladý kus pečeť vypouklou, starý vydutou. Tvar pečetí závisí ovšem na postupu tvorby hraniční zóny mezi parohem a pučnicí a ten nemusí být každý rok stejný. Na sériích shozů identického jelena se často ukázalo, že tvar pečeti nemá přímou lineární hodnotu. Přesto je to znak orientačně použitelný. Jinak samozřejmě síla a vzhled paroží je pro posouzení věku až jednou z posledních věcí, i když málokdy odoláme, abychom ji „neokoukli“ jako první. Paroží však musíme hodnotit vždy v komplexu se vším ostatním! Zvlášť ošidné je to u srnců. Síla a hloubka hlasu může být také povšechným vodítkem. Např. starý srnec se zpravidla ozve jen krátkým „bö, bö“, kdežto mladší srnec a zvláště srny bekají delším, častěji opakovaným „bau, bau“. Opakovaně bekávají srny poblíž odložených srnčat. Připomínám, že rozlišení starých a mladých srnců podle hlasu někteří praktici zpochybňují, jiní na něj přísahají. Zachovejme si tedy zdravou skepsi a hlavně sami ověřujme. Změna hlasu jelena v průběhu říje je jelenářům známa.
ODHAD VĚKU ULOVENÉ ZVĚŘE
CHRUP
Ze všech metod, které byly v průběhu času vypracovány, zůstává nám u parohaté zvěře stále nejspolehlivější posouzení podle chrupu. V mladších letech je nejpřesnější průběh vývoje a výměny chrupu, které mají poměrně malé diference. Dobře poslouží tabulky podle LOCHMANA (1978), které v grafickém vyjádření na svislicích se jeví jako nejpřehlednější a snadno zapamatovatelné. Pozdější opotřebení zubů, úbrus žvýkacích ploch, jsou ovšem závislé do jisté míry na individuálním založení jedince, kvalitě zubních tkání, zakřivení čelisti, druhu potravy i na případných chorobných procesech. Víme také, že se dosti často liší opotřebení jednotlivých čelistí u stejného kusu. Proto může čtenáře překvapit, že přesto i v této knize vycházíme z barevných tabulí podle LOCHMANA a kol. (1978) „Posuzování věku živé a ulovené zvěře užitkové“, ztvárněné malířem A. Zezulou, které jsou zpracovány po jednotlivých letech až do vyššího věku. Bývaly občas kritizovány, že se v detailech trochu liší od schémat, známých z dřívější literatury. Jedná se však o kresebné zpracování určitého ideálního otěru všech zubů a mohou tedy posloužit k interpolaci daleko lépe, než fotografie jediného konkrétního kusu. Zuby přežvýkavců mají základní model prakticky stejný. V horní čelisti chybí řezáky. U jelenů, zvěře sika a vzácně u srnčí a daňčí zvěře se vyskytují zakrnělé nefunkční špičáky – kelce. Horní stoličková řada je v trvalém chrupu tvořena šesti zuby v každé čelisti. V dolní čelisti jsou tři řezáky, v zootechnické praxi nazývané od prostředních zubů: klíštky (největší), střeďáky a krajáky. K nim je přiřazen dolní špičák, který se z funkčních důvodů přisunul k řezákům a tvoří s nimi souvislou řadu, takže vpředu napočítáme celkem čtyři zuby v každé polovině čelisti. Po mezizubní prázdné mezeře následují stoličky, které rozdělujeme na přední tři premoláry (předstoličky, třeňáky), které rostou již jako mléčné a později se vyměňují za trvalé, a zadní tři moláry (tzv. pravé stoličky), které postupně dorůstají až jako trvalé. Je dobře toto rozdělení vzít na vědomí, protože i v označení písmeny se dodržuje.
Pro úplnost si připomeneme, že anatomové číslují premoláry od zadních k předním. Má to jednak důvody vývojové a hlavně přední premoláry často chybí (chudozubost zvl. u šelem a prasat). My se přidržíme vžitého mysliveckého číslování od
předních k zadním. Pomineme také, že ve stomatologii se arabskými číslicemi označují jen zuby mléčné, kdežto trvalé se značí číslicemi římskými. Dodržíme však pro tiskovou přehlednost psaní indexů malinko pod řádek. Funkce řezáků a stoliček je rozdílná. Řezáky (a s nimi i přiřazený špičák) slouží k odtržení sousta přitisknutím k tuhé plotně horního patra. Jejich skusná plocha se postupně obrušuje až do hnědavého proužku dentinu, ale přední hrana, tvořená tvrdou sklovinou, zůstává ostrá, aby ve vyšším věku nedošlo k obnažení zubní dutiny a nervu. Proto se na vrcholu zubní dutiny od určitého věku vytváří každým rokem vrstvička náhradního dentinu, která plní funkci jakési „vnitřní plomby“. Zároveň
se s postupujícím věkem zvyšuje úhel, který svírá podélná osa čelistí s osou řezáků – řezáky se staví stále kolměji – a obrušováním se mění i skusná plocha. Obrušováním se také postupně snižují korunky a zmenšuje se jejich výška v poměru ke krčkům a kořenům. Řezáky jsou v čelisti upevněny poměrně pružně, s věkem se vysunují z alveol a obnažují se jejich krčky až do vypadnutí.Stoličky potravu rozmělňují (při pastvení jen krátce a na hrubo, při přežvykování důkladněji a na jemno) žvýkacími pohyby do stran. Zubní řady spodních čelistí jsou zřetelně užší než v čelisti horní a jejich vnitřní jazyková strana má dlouho výrazně ostřejší žvýkací vrcholy a hrany (známá „pilka“ u mladších kusů). Vnější, tvářová strana je nižší a dříve se na ní objevují hnědavé a širší dentinové měsíčky. Také korunky stoliček se úbrusem snižují a aby byla co nejdéle zachována jejich funkce, jsou postupně vytlačovány vrstvičkami cementu, které se každoročně tvoří na vrcholu mezikořenového oblouku i na kořenech samotných. Aby se poněkud vyrovnaly mezery, vznikající při snižování korunek, přisunují se stoličky k sobě a tím se u starých kusů zkracuje celá délka stoličkové řady.
Na těchto principech je založeno několik metod k určování věku (Eidmann (1932), Mitchel (1963), Hell (1979) aj.). Snad nebude na škodu připomenout, že vzájemné otěry horních a dolních zubů jsou tak individuálně specifické, že záměna čelistí je prakticky vyloučena. Nejlépe to zjistíme posunováním do stran, kdy hrany a výběžky do sebe přesně zapadají. Zuby černé zvěře se od chrupu přežvýkavců značně liší. Vpředu jsou tři řezáky, postavené téměř vodorovně a mající funkci jakési „lžičky“. Špičáky jsou typické bezkořenové zuby (přesněji řečeno jako tzv. hypselodontní zuby přecházejí bez ohraničení do kořene) s otevřenou zubní dutinou a neustále dorůstající. Na hrotech se trvale obrušují (dolní páráky o horní klektáky) a tvoří známé úbrusy. U kňourů vyčnívají z čelisti jen asi jednou třetinou a na konci jsou velmi tenké. Za špičáky bývá samostatně vysunutý tzv. mezerník (první nestálý premolár, označovaný proto jako P1a). Často chybí. Stálé premoláry jsou tři a právě u nich bývá mnoho nepravidelností. Nejčastěji některé chybějí (oligodontie), řidčeji přebývají (polydontie), vklíněné někdy skoro napříč mezi normální premoláry. Moláry mají široké a rozbrázděné žvýkací plochy, nepravidelně se obrušující. Směrem dozadu se postupně zvětšují, až poslední molár M3 je nejdelší a třídílný, navíc s několika menšími přídatnými sloupky. Tento zub je velmi důležitý, protože u dospělých kusů nikdy nechybí, i když má poměrně dlouhou dobu prořezávání – mezi 20. až 24. měsícem věku. Je tak typický, že bychom si jeho tvar měli vštípit do paměti i na nevypreparované čelisti! U černé zvěře, jak vidno, nemůžeme vystačit s letmým spočítáním zubů, protože jejich počet může být stejný u mladého kusu jako u starého.
VRUBY U DUTOROHÉ ZVĚŘE
U mufloních beranů jsou obvykle dosti zřetelné roční vruby, jejichž zářezy obkružují celý obvod toulců. Někdy při otlučení přední stěny jsou výraznější na zadní ploše. Porovnáme také oba toulce. Pro úplnost uvedeme, že u zvěře kamzičí mají růžky obě pohlaví. Kamzík vysoké s výrazným háčkem, kamzice obvykle rozevřenější, s méně zahnutým háčkem, směřujícím více dozadu. Růžky kamzičí zvěře přirůstají zprvu velmi vydatně a teprve kolem 4. – 5. roku se zahušťují při kořeni. U velmi starých kusů je vhodné použít i lupu a prohlížet ze všech stran. Roční vruby bývají lépe viditelné na zadní straně. Přední strana bývá pokryta vrstvou pryskyřice.
SPECIÁLNÍ METODY
Eidmannova metoda byla vypracována u jelení zvěře již v roce 1932 a je založena na principu každoročního ukládání náhradního dentinu v dutině řezáku. Nejvhodnější je prostřední řezák I1, už proto, že je největší. Vyjmutý zub ze strany vybrousíme, nejlépe na boku jemné brusky, až do poloviny jeho šířky, potom vyhladíme na jemném navlhčeném brousku (NEČAS, 1979 doporučuje i vyleštění na řemenu) a binokulární lupou při zvětšení asi 10x se snažíme rozeznal jednotlivé širší světlé a užší tmavé proužky. Dvojice těchto vrstviček (světlé letní, tmavé zimní) značí jeden rok. Prohlížíme pod šikmým světlem a zkoumanou ploškou pohybujeme do různých úhlů. Někdy se pro zvýraznění doporučuje zakápnout řez glycerinem, xylolem nebo použít preparáty stříbra, ale nic nemůže nahradit pečlivou praxi. Podélné rozříznutí zubu před broušením jemnou pilkou na kov není příliš vhodné. Při velmi pečlivé práci bychom sice mohli získat obě poloviny zubu, ale daleko častěji se křehké dentinové vrstvičky zcela vydrolí. EIDMANN (1932) původně připočítával ke zjištěným vrstvám 3 roky, to je doba celkové výměny chrupu. Dnes se všeobecně uznává dopracování RIECKA (1934) a připočítávají se jen 2 roky, nebol první řezák se vyměňuje jako první. Rieck také propracoval metodu výbrusu zadní strany řezáku, kde vrstvičky jsou širší a měly by být lépe čitelné. Při broušení však musíme postupovat velmi citlivě, protože právě na širší plošce se náhradní dentin snadno vydrolí. Je samozřejmé, že při vybrušování zub často ochlazujeme ve vodě nebo zakapáváme; a to pří všech metodách výbrusů. Výbrusy zubů u jelení zvěře: 1. podle Eidmanna: výbrus I1 u tříletého jelena. 2. výbrus I1 u pětiletého jelena. 3. podle Riecka: výbrus I1 od vnitřní plochy – v obou případech konstanta 2 roky, 4. podle Mitchela: výbrus M1 – připočítává se 1 rok (při výbrusu P3 připočíst 2 roky).
Po dosažení určitého věku (u jelenů přes 10 roků) se na skusné ploše řezáku začíná obrušovat i náhradní dentin, takže metoda je nepoužitelná. Také je dobře si připomenout, že vrstvičky dentinu bývají v 30 – 35 % preparátů špatně čitelné (LOCHMAN, 1979). Při nezkušené preparaci i mnohem vyšší. Mitchelova metoda byla vypracována v roce 1963 a ověřena v různých částech Evropy. Pracuje s náhradním cementem, který se každým rokem tvoří mezi kořeny stoliček a vytlačuje je z alveoly. Rozeznání ročních vrstviček je nejlepší u M1, přičemž u samců je čitelnost lepší než u samic. Vyjmutí stoličky je však dosti náročné. Není-li čelist čerstvě vyvařena, je nutné ji 2 – 3 dny máčet nebo povařit. I tak bývá nutné čelist mezi stoličkami přeříznout a kosti čelisti opatrně odštípat. Zub se podélně vybrousí na jemné kotoučové brusce. Blížíme-li se ke středu, je nutná velmi jemná bruska, jinak se vydrolí právě to, co hledáme. Nakonec výbrus vyleštíme na jemném vlhkém brousku a prohlížíme pod binokulární lupou. Ploška náhradního cementu je sice trochu větší, než dentin u řezáku, ale zejména tmavé proužky jsou velmi tenké, takže je vhodné zvětšení 25 – 30x. Při dobré viditelnosti proužků je prý možno určit i dobu ulovení kusu podle toho, zda cementová vrstva končí tmavou (zimní) nebo světlou (letní) vrstvou. Konstanta, která se přidává, je u M1 pouze jeden rok, v případě P3 pak dva roky. HELL (1979) propracoval tuto metodu i u srnčí zvěře a drobné odlišnosti budou zmíněny v této kapitole.
Metoda průřezu kořenem prvního řezáku
U mnoha druhů přežvýkavců bylo zjištěno, že na vnější straně kořene řezáku se každým rokem ukládají jako obal vrstvičky těsnícího cementu. HELL (1971) ověřil tuto metodu i pro středoevropskou jelení zvěř. Preparace je poměrně jednoduchá: kořen vyjmutého řezáku přeřízneme v horní polovině jemnou lupénkovou pilkou na kov. Získáme tak dvě plošky, které jemně vyleštíme a pozorujeme pod binokulární lupou. Vrstvičky cementu jsou však na povrchu kořene velmi tenké a je nutné použít větší zvětšení. Každý pár světlých a tmavých proužků udává jeden rok života a žádná konstanta se nepřipočítává, protože první vrstvička se tvoří již po výměně řezáku ve věku kolem 16. měsíce. Některé další způsoby odhadu věku jsou uvedeny u jednotlivých druhů zvěře.
zdroj: MVDr. Zdeněk Kolář, ODHAD VĚKU HLAVNÍCH DRUHŮ SPÁRKATÉ ZVĚŘE