V naší sérii článků se dostáváme k dalšímu dílu, a to sice správnímu řízení o přestupku. Tento dílu bude více informativní, protože, jak jsem již uvedl, nelze poskytnout jednoznačný návod, jak ve správním řízení uspět.
V minulém dílu jsem konstatoval, že k úspěchu je třeba:
– trénovat
– sdílet zkušenosti
– neváhat se nechat zastupovat někým, kdo má se správním řízením zkušenost
Úvodem této stati budiž následující dlouhý, ale zajímavý text:
Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu (…).
Z toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Protichůdné postoje obviněného v různých fázích řízení jistě nijak neusnadňují správnímu orgánu jeho činnost; to ale nemůže být důvodem pro omezení práv obviněného v odvolacím řízení. S ohledem na nutnost poměřovat práva obviněného z přestupku s právy obviněného z trestného činu lze konečně poukázat i na § 249 odst. 3 trestního řádu, který zajišťuje nepravomocně odsouzenému možnost uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a důkazy.
U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě znamená zabývat se jeho důkazními návrhy a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemusejí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalicky čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení.
Máte dojem, že je to citace z nějakého undergroundového webu, který se zaměřuje na obstrukce ve správním řízení. Omyl. Je to část rozsudku Nejvyššího správního soudu z 22.09.2012, který naleznete pod číslem 1 As 96/2008 – 121 na stránkách této instituce. Myslím, že dostatečně osvětluje vztahy mezi obviněným a správním orgánem. Kdyby to nebylo tak dlouhé, dalo by se to do kamene vytesat, ale takhle si to musíme otisknout do našich hlav.
Prvním úkonem správního řízení z pohledu řidiče – fyzické osoby, domnělého pachatele přestupku nejčastěji bude
Ústní projednání přestupku
Je nejdůležitějším aktem celého procesu (zejména pro úřad). Nezaměňovat s podáním vysvětlení. Ústní jednání je zcela odlišný úkon, protože:
– jej účastník může využít k aktivnímu uplatnění svých práv: navrhovat důkazy, uplatnit námitky k důkazům, které má správní orgán a vyjadřovat se k různým věcem. Z hlediska výsledku řízení je ústní jednání obvykle stěžejní
Obvyklý průběh:
– úředník si nechá předložit občanku (na jiné doklady nemá nárok a tak mu je neukážeme)
Protokol o ústním jednání (§ 18 spr.ř.) obsahuje vylíčení předmětného úkonu. Trváme na tom, aby záznam probíhal doslovně, ve formě otázka-odpověď. Někde si to dělají jednoduché a protokol obsahuje například jen větu „ústní jednání proběhlo“. Tak na to se jim vysereme.
V případě, že dojde ke zkreslování protokolu nebo jiným nepřístojnostem, požádáme o přerušení ústního projednávání a podáme okamžitě a na místě stížnost podle §175 správního řádu přímo do protokolu. Dále úředníkovi správního orgánu oznámíme, že až do vyřešení stížnosti nebudeme projednávání přestupku pokračovat. Pokud by se úředník cukal, trváme na přivolání jeho disciplinárního nadřízeného. To zpravidla ochladí úředníkovy ambice.
Silně doporučuji, aby si řidič v pozici účastníka řízení pořídil vlastní audiozáznam celého aktu, protože správní orgány velmi často pozměňují obsah protokolu tak, aby jim to vyhovovalo a dochází pak ke sporům, co kdo řekl a neřekl. Není to zakázané.
Dokazování
Postup při dokazování je popsán v § 51 správního řádu.
Zásady:
– k provedení důkazů lze použít všechny prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a nejsou získány v rozporu se zákonem a jinými předpisy. Zajímavou položkou jsou také důkazy, které jsou získány nesprávným postupem, například v rozporu s návodem výrobce detektoru či radaru. To samozřejmě neznamená, že by tento důkaz byl sám o sobě k ničemu, ale dopadá to na jeho vypovídací schopnost. Především to není správní orgán, kdo by měl dostatečné znalosti a možnosti to posoudit.
Jiným problémem je, že správní orgány naduživají svoje právo hodnotit důkazy podle vlastní úvahy a důkazy, které se jim nehodí do krámu neprovedou, protože jsou podle nich nadbytečné nebo neúčelné, a hledají nejrůznější právní konstrukce, aby je provést nemuseli.
5 As 80/2010 – 97 – Jak správní orgán vytrvale odmítal provést navrhovaný důkaz, až na to dojel. Uplatňování důkazů až v odvolání.
Navrhovat důkazy a konat podle § 73 zákona o přestupcích může obviněný kdykoli. Může tak tedy učinit až v odvolání a napadnout tak už hotové odůvodnění správního orgánu I. instance. Pokud tedy v ústním jednání něco zanedbáte nebo si na to rozpomenete až později, nevadí to zásadně. Jestliže jsou takové dodatečně navržené důkazy pro posouzení věci podstatné, musí je odvolací správní orgán provést.
Osobně používám tento postup: Po úvodních formalitách (doklady, poučení) si vyžádám si spis a podívám se, co mají. Pokud spis vidíte poprvé, můžete klidně úředníkovi navrhnout, že si jej potřebujete v klidu prostudovat a že proto navrhujete, že ústní jednání nyní ukončí, vy si pořídíte kopie a úředník vás předvolá vás znovu v termínu, na kterém se dohodnete, protože jak bylo řečeno, úkony mají své lhůty a skutečnost, že úřad má k dispozici spis celou dobu, zatímco účastník pouze několik minut, zakládá určitou nerovnost. Úředník tomu může a nemusí vyhovět, v tom druhém případě následuje studium spisu, které trvá řádově desítky minut. Jsou tady kvůli nám, ne my kvůli nim. Soustředíme se na:
– formální náležitosti: datum, místo, popis skutku, osobní údaje řidiče apod. na papíru od policajtů se shodují s daty na příkazu nebo předvolání.
7 As 105/2010 – 96: Správní orgán si vylámal zuby na pojmu vědomé nedbalosti.
– jak moc je to, co bylo dosud prokázáno, přestupek. Zda to vůbec má oporu v zákonech, kde správní orgán spatřuje zavinění apod.
– jaká je navrhována sankce, zda má oporu v zákoně, k čemu orgán při stanovení sankce přihlížel
Příklady z praxe:
Uřad zahájil řízení s řidičem, který se provinil nepřestupkem. Vjel do odbočovacího pruhu a pak z něj zase po čase vyjel, aniž by se provinil čímkoli dalším. Správní orgán nebyl s to pojmenovat paragraf, který řidič porušil.
Řidič byl přistižen s marginálním množstvím alkoholu v krvi. V řízení zastupován zmocněncem. Správní orgán se nedovedl vypořádat s otázkou zavinění poté, kdy řidič uvedl přiměřené důvody, pro které se domníval, že pod vlivem alkoholu nebude. Odloženo po ústním jednání aplikací zásady „in dubio pro reo“. Dlužno dodat, že jsem se chtěl proti rozhodnutí odvolat, protože tento závěr je špatný. Tady nevzniká pochybnost, ale úplně chybí zavinění.
Nezastavení na značku STOP: Řidič tvrdil, že zastavil a požadoval výslech svědků – policistů. Ti poskytli svoji výpověď, přičemž ani jeden nedokázal věrohodně odpovědět na otázku, jaký detail vozidla a okolí sledoval tak, aby mohli říci, že se automobil pohybuje. Jeden tvrdil, že se díval na kolo, což se ukázalo nesmyslné, protože na kola nemohl vidět. Druhý tvrdil, že sledoval pohyby řidiče v kabině a z jeho pohybů s ovládacími prvky vozidla neplynulo, že jej uvedl do klidu a opět rozjel. To také nemohlo obstát. Kromě toho, policisté jako svědci nevypovídali o tom, co sami viděli, ale pouštěli se do různých konstrukcí typu „kdyby zastavil, nemohl by se tak rychle rozjet“, což mělo za následek, že zmocněnec vyžadoval, aby správní orgán nebral část jejich výpovědi na zřetel. Správní orgán tak nemohl dostát své povinnosti zjistit stav věci a odloženo.
Měření rychlosti městskou policií: Řidič si nejprve na bázi zákona o poskytování informací opatřil seznam úseků, které byly určeny MP pro měření rychlosti podle § 79 zákona 361/2000. V tomto dokumentu bylo místo měření popsáno pomocí čísel sloupů veřejného osvětlení. MP nebyla s to doložit, u jakého sloupu své měření prováděla a řidič namítl, že MP činí svoje úkony tak, aby nebylo možné přezkoumat jejich zákonnost. Odloženo.
Vlastník vozidla byl popotahován pro to, že na čelní sklo svého vozidla umístil navigaci. Tím měl způsobit, že vozidlo bylo technicky nezpůsobilé k provozu, protože v zorném poli řidiče byla překážka. Bylo to velmi komické, protože údajně vyvíjela policie nátlak na úřad, aby byl viník potrestán, protože to byl tzv. potížista a nic lepšího na něj policie nenašla. Správnímu orgánu se však nepodařilo prokázat, že navigace byla umístěna právě v jeho zorném poli, přičemž řidič k tomu, jak během jízdy navigaci vnímal a zda mu v něčem bránila, vytrvale mlčel.
Zde vidíme pět odlišných strategií (napadnout domnělou nezákonnost skutku, napadnout zavinění, napadnout důkaz (v tomto případě věrohodnost svědeckých výpovědí), napadnout zákonnost důkazu, vyvolat důkazní nouzi).
A jako bonus, stání na chodníku. Nikde není definováno, co je to chodník (podobně je to s pojmem „vozovka“). Úřad celkem správně argumentoval zmocněnci, že existence chodníků je skutečností obecně známou, ale nedokázal strávit argument, zda právě v místě, kde k údajnému přestupku došlo, bylo skutečně obecně známou skutečností, že ten „chodník“ je chodník a kde končí. Zejména zatvrzelost správního orgánu byla pozoruhodná; z úředníka nakonec vypadlo, že má stanovené stritkní cíle na počet pozitivně uzavřených řízení (tedy s výběrem pokuty) i úspěšných odvolání. S navrženým řešením v podobě prekluze se spokojil, protože na to žádný cíl stanovený neměl.
Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí
Poněkud opomíjený a na první pohled zbytečný akt. Pojem „podklady pro vydání rozhodnutí“ je zakotven v § 50 správního řádu a jedná se o všechno, co v průběhu řízení správní orgán shromáždil a lze to použít v řízení. Možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí je popsána v § 36 odst. (3) spr. ř. Z hlediska provedení se tento akt podobá nahlédnutí do spisu, je to možnost a obviněný na to má právo, ale ne povinnost. O seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí vyhotoví úřad záznam do spisu, je také součástí rozhodnutí, takže pokud by se správní orgán ohledně poskytnutí přiměřené lhůty na seznámení s podklady cukal, prostě mu to nepodepíšeme.
Praktický přínos má tato záležitost dvojí. Hovořili jsme o lhůtách, a pokud se chceme seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, musí nám na to být poskytnuta přiměřená lhůta. To je užitečné k prodlužování řízení. Dále se tím seznámíme se stavem spisu takovým, jaký bude použit pro vydání rozhodnutí a pokud si pořídíme kopie spisu, zajistíme si startovní bod pro koncepci odvolání. Někdy dokonce touto cestou vznikne i materiál do odvolání, protože správní úřad při horko-těžko-vypoceném odůvodnění rozhodnutí může sáhnout k nějakému důkazu, který ve spisu nebyl. Například se stalo, že správní orgán vypořádal požadavek na provedení místního šetření, které se mu pochopitelně dělat nechtělo tím, že jeden z úředníků jezdí inkriminovaným místem pravidelně z úřadu domů a tudíž to tam dobře zná (!!!). Byl z toho prima bod v odvolání, jehož součástí mmj. bylo, že výslech úředníka nebo nějaké záznamy z pravidelných úředníkových cest nebyly ve spisu.
Chybný je postup, kdy úřad například na 9:00 nařídí ústní jednání a současně už v předvolání sděluje, že možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí bude obviněný mít ve 12:30. Z toho je přesně vidět, jak uvažují. Už dopředu předpokládají, že veškeré důkazy navržené obviněným zamítnou jako nadbytečné, nepotřebné, námitky jako nedůvodné a prostě mu napaří pokutu, protože my jsme úřad a ty občane drž hubu a moč a hlavně koukej platit pokuty do obecní kasy.
Rozhodnutí
I naprosto ignorantský účastník správního řízení by měl maximálně zpozornět, pokud spatří papír s nápisem „rozhodnutí“. Rozhodnutí je to, čím se ukládá povinnost, omezují práva a podobně. Stává se občas, že si dement stěžuje, že „rozhodli o přestupku bez něho a před měsícem mu přišel nějakej papír“. To je přímo už na odeslání do bohnické ambulace. Žijeme ve státě, který přijal doktrínu silničního fašismu. To vyžaduje od všech maximální pozornost a připravenost.
Úřad by měl do 60 dnů vydat rozhodnutí, lhůta je pouze pořádková a nemá právní účinek. Rozhodnutí v přestupkových věcích je vždy písemné. Rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pokud se úřad s námitkami účastníků nevypořádal vůbec nebo je prostě zamítl bez důvodu, zakládá to východisko pro odvolání (nedostatek důvodů). Dále viz § 68 správního řádu.
§ 69 obsahuje formální náležitosti rozhodnutí. Úřady se často nevypořádají s § 69 odst. (3) přesně podle zákona, ale posílají scan dokumentu v podobě, v jakém by šel poštou. Rovněž bod do odvolání, byť takový slabší.
V právní moci je rozhodnutí, které bylo oznámeno (viz § 72 spr. ř., typicky doručeno poštou nebo do datové schránky) a proti kterému nelze podat odvolání.
Odvolání
Odvolání v přestupkových věcech upravuje § 81 zákona o přestupcích a dále spr.ř. §§ 81 až 88. Skutečnosti
Podobně jako při správním řízení, neexistuje kuchařka, jak napsat správné odvolání. Většinu východisek pro odvolání jsem již výše zmínil. Pokud někdo až do tohoto okamžiku váhal involvovat zmocněnce, doba mezi rozhodnutím a odvoláním je poslední příležitostí.
Postup podání odvolání je takový:
– odvoláváme se k orgánu, který je uveden v poučení (místně příslušný krajský úřad, v Praze Ministerstvo dopravy).
– odvolání adresujeme orgánu, proti jehož rozhodnutí se odvoláváme (magistrát, úřad města)
– správní orgán I. stupně předá spis spolu se svým stanoviskem do 30 dnů odvolacímu správnímu orgánu
– správní orgán I. stupně může využít postupu podle § 87 (tzv, autoremedura), napadené rozhodnutí sám zrušit. Proti tomuto kroku se nelze odvolat.
Postup odvolacího orgánu:
– může zrušit napadenou část rozhodnutí nebo celé rozhodnutí a řízení buď zastavit, nebo vrátit věc k novému projednání správnímu orgánu I. stupně s tím, že vysloveným právním názorem je správní orgán I. stupně vázán. Proti novému rozhodnutí se lze odvolat.
– může část rozhodnutí změnit, ovšem pouze za podmínek podle § 90 odst. (1) pís. c), přičemž nemůže rozhodnutí změnit v neprospěch odvolatele
– proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat, lze jej pouze soudně přezkoumat
Dodatek: Pakliže budete odvolání psát sami, napište to prostě tak, jak vám zobák narost. Jsme laikové, nevystudovali jsme práva, a to ani v Plzni.
Zastupování
Podle § 33 správního řádu si může účastník zvolit zástupce. Zastoupení probíhá na základě plné moci, která je písemná nebo může být nadiktována do protokolu. Musí obsahovat sdělení, že zmocněnec je operávněn za účastníka v řízení jednat. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce, počet „sériově“ řazených zmocněnců omezen není.
1 As 32/2009 – 58 – problematika vypovězení plné moci.