Zásady přikrmování spárkaté zvěře
Přikrmování volně žijící zvěře nesmí být chápáno jako krmení. Musí to být činnost, která má zvěři pomoci překonat období nouze, tedy nejen zimy, ale i přírodních katastrof (povodně, sucha). Musí být jednoduché, avšak účelné a pravidelné, aby odpovídalo dennímu režimu zvěře. Pokud nejsou zejména pro přikrmování v zimě připravena na delší dobu potřebná krmiva nebo potravní doplňky, dochází k častému a nepravidelnému střídání krmiv. Nedostatek krmiv vede k náhradnímu vylepšování krmné dávky, které pak vyvolává skryté dietetické potíže vznikající např. nedostatečným a opožděným přizpůsobením se zejména mikroorganizmů v předžaludcích přežvýkavců. Tyto mikroorganizmy nemohou ze dne na den změnit svůj metabolizmus a své rozmnožování, takže štěpení přijatých živin probíhá nedostatečně ke škodě hostitele. Skladby krmiva pro veškerou lovnou tedy i drobnou zvěř musí v zimním přikrmování odpovídat tomu krmivu, které uvedená zvěř konzumuje ve volnosti v daný roční čas. Překrmování energeticky bohatým krmivem předkládaným najednou pro delší dobu je velkým naším dietetickým prohřeškem na zvěři. Nedostatek kvalitního krmiva nebo nekvalitní nebo závadné krmivo nevylepším přídavky různých fortifikujících potravních doplňků. Ty mají svůj význam jen při zjevných projevech deficitní výživy nebo projevech jiných onemocnění. Indikace (zdůvodnění použití) těchto přípravků by však měla být laboratorně podřízena; blahovolné předkládání těchto přípravků je nákladné a bezúčelné, se kterým experimentují jen amatéři. Nesnažme se učinit z lovné zvěře volně žijící hospodářská zvířata.
V péči o výživu zvěře v nutričně tíživých situacích nebo obdobích však dochází ke stále viditelnějšímu odklonu od potravy, která byla zdrojem obživy zvěře po celou dobu její dlouhé fylogeneze. Lepší ekonomická situace dnešních chovatelů zvěře umožňuje předkládat zvěři krmiva vyráběná na zakázku a průmyslově v nejrůznějších složeních. Předkládání nakoupené siláže nebo senáže anebo granulí anebo nejrůznějších krmných směsí je jistě snadnější, pohodlnější než pracné a s rizikem nezdaru zajišťování kvalitního objemového krmiva nebo letniny. Moderní poznatky ve výživě hospodářských zvířat se začaly aplikovat ve stále větší míře na výživu volně žijící zvěře. Je nesporné, že dnes již průmyslově vyráběná krmiva a doplňkové směsi neuvěřitelně zvýšily užitkovost hospodářských zvířat. U řady komponentů v těchto krmivech vyvstaly však otazníky nad jejich neškodností nejen pro zvířata, ale i pro konzumenta, kterému slouží produkty těchto zvířat jako potravina. Zvyšující se frekvence výskytu prokázaných metabolických poruch zvířat i lidí a až intoxikace (otravy) alimentárního původu vyvolaly oprávněnou nedůvěru až odpor k tomuto systému výživy zvířat i lidí.
Hnutí za ekologickou výživu zvířat a člověka není projevem konzervatizmu, nýbrž oprávněným úsilím chránit se před skrytým, i když nevědomým poškozováním zdraví zvířat i člověka.
Nejvíce se promítá uvedená praxe ve výživě hospodářských zvířat do výživy velké zvěře, zejména v oborách. Chovatelů trofejové zvěře se ocitli pod nemalým ekonomickým tlakem. Chov zvěře v oborách ale i ve volnosti se stal z celé řady důvodů velmi nákladným. Zvýšený počet zájemců o silné trofeje zejména v poplatkovém lovu přiměl chovatele k zintenzivnění výživy zvěře aplikací již citovaných výživářských opatření, a obory již pozvolna ztrácejí svůj ušlechtilý status výzkumných pracovišť studujících biologii a fyziologii této zvěře a stávají se podniky orientovanými na ekonomický zisk. Výsledky eventuelního studia na tomto poli nelze již pokládat za obecně platné, je-li organizmus zvěře vystaven účinku četných a nesporně účinných stabilizázorů, antioxidantů, stimulátorů růstu nebo ochucovadel obsažených v krmivu. Nelze se proto divit, že Mezinárodní rada pro myslivost vyžaduje při hodnocení trofejí klauzuli o původu trofeje – „oborní“ – „z volnosti“. A jsou na obzoru názory hygieniků a dietologů, upozorňující, že zvěřina z obor ztrácí minimálně jednu ze svých předností jako potravina-minimum tuku ve svalovině oproti svalovině domácích zvířat. A tyto výhrady nabudou větší naléhavosti, bude-li v organizmu této zvěře narůstat obsah těžkých kovů a pesticidů, jejichž původ je v přímé souvislosti s již zmíněnou fortifikací výživy oborní zvěře.
Obdobná situace se vytvořila i ve výživě a odchovu drobné zvěře. V péči o její výživu je situace ještě povážlivější, neboť chov této zvěře je založen především na průmyslové výrobě krmiv, v nichž je obsah přísad ještě vyšší (např. k zabránění degradace živin živočišného původu). Při dnešním způsobu chovu a odchovu lovných ptáků se neobejdeme bez průmyslově vyráběných krmiv. Je proto nezbytné sledovat zdravotní stav zvěře a nepodceňovat expirační dobu krmiv.
V myslivecké literatuře se zabydlel termín „potravní strategie zvěře„. Autoři tím chtějí zdůraznit podíl vůle zvěře na výběru potravy. Touto antropomorfizací (přenášení vlastností člověka na zvěř) tak přisuzují zvěři schopnost vybrat si potravu rozumovým hodnocením a uvažováním. Při letmém pohledu na tuto terminologii se jeví toto polidšťování jako zcela na místě, avšak v principielním obsahu slova „strategie“ je to termín zavádějící. Příjem potravy je pro zvěř pudovou záležitostí, která má svůj materiální základ v orgánech řídících metabolizmus – v mozku.
Výběr potravy a její příjem není výsledkem uvažování zvěře nad vhodností potravy, nýbrž je to geneticky daný pud sebezáchovy, vyvolaný hladem a žízní. Signály o této situaci pocházejí z vnitřního prostředí organizmu do hypotalamu. Tento hypotalamus je anatomicky obtížně, avšak k experimentálně přesně lokalizovatelná ohraničitelná nervová pleteň, velká u silného jelena jako fazole, ležící ve spodní části mozku zvané mezimozek. Mezimozek je složitý nervový útvar ležící uprostřed mozku, ve kterém se nalézá rovněž řada nervových center řídících veškeré dění v organizmu včetně přijímání potravy a vody.
Podněty k přijímání potravy vycházejí ze dvou hypotalamických center; jedním je tzv. sytící centrum, druhým tzv. centrum pro hlad. Aktivita těchto center je odvislá od celkové vnitřní metabolické situace v organizmu, od celkového zdravotního stavu jedince a v neposlední řadě od smyslových podnětů zvenku (vůně, chuť, vzhled, barvy). Rozhodujícím signálem o metabolickém stavu organizmu je hladina glukózy v krvi a naplněnost žaludku; u přežvýkavé zvěře ještě hladina volných mastných kyselin v krvi.
V hypothalamu jsou rovněž skupiny nervových buněk, které vnímají situaci o obsahu živin v krvi. Tato schopnost analyzovat skladbu krve je rovněž součástí pudu sebezáchovy, který umožňuje zvěři vybírat potravu podle kvalitativní skladby – pokud ovšem má z čeho vybírat. Tato schopnost byla u hospodářských zvířat potlačena staletí trvající domestikací.
Podněty pro pití přicházejí rovněž z hypotalamu, kde je centrum řídící osmotický tlak, tj. látek rozpuštěných v tkáňovém moku na buněčnou membránu.
Podle způsobu braní paše rozdělili někteří autoři volně žijící přežvýkavce na tzv. „okusovače“, „spásače“, mezityp spásače i okusovače tvrdých křovin a trav. Toto rozdělení je v souladu s charakterem přijímané potravy a stavbou trávníku. Okusovači (srnčí zvěř) preferují lístky a semena křovin, které mají koncentrovanější obsah živin, které jsou snadněji metabolizovatelné v předžaludcích, spásači (jelení a kamzičí zvěř) upřednostňují traviny a byliny, které jsou sice hůře stravitelné, avšak pro prostornější předžaludky a delší pobyt potravy v nich přece jen zužitkovatelné; mezityp (daňčí zvěř) je potravní „oportunista“, který nemá vyhraněné potravní preference a spásači tvrdých dřevin, trav (mufloní zvěř a skot) konzumují potravu s tvrdou strukturou rostlinných pletiv (trav, bylin).
Toto rozdělení podle způsobu výživy však nemá bezvýhradnou platnost, neboť každý z uvedených typů zvěře je schopen přijímat podle aktuelní situace potravu preferovanou druhým typem.
Pro výživu hospodářských zvířat byla vypracována přesná metodika normování potřeby živin, takže je možné dosáhnout maximální a ekonomicky výhodné úrovně užitkovosti zvířat. Je to možné jenom proto, že jsou známy potřebné údaje, ne-li o jedincích, tak alespoň o skupině zvířat pro něž je krmná dávka určena. Byla vypracována řada rovnic, z nichž po dosazení potřebných údajů jak o zvířatech, tak o druhu krmiva, může být krmná dávka precizována.
Pro komorovanou zvěř (bažanti, kachny) je metodika normování živin pro domácí drůbež použitelná, avšak s uvědoměním si nižší využitelnosti dusíkatých látek a energie (viz dále).
Aplikace metodiky pro normování živin pro domácí přežvýkavce je pro výživu přežvýkavé zvěře nepoužitelná. Volný přístup zvěře ke krmivu, obtížný odhad jejího fyzického i fyziologického stavu činí obvyklé výživářské výpočty značně nepřesnými, z hlediska praxe nepotřebnými. ¨
Pro odpůrce přikrmování především velké lovné zvěře je nepřesnost a neadresnost krmných dávek dostatečným, avšak lichým důvodem k odmítání přikrmování; pokládají je za zbytečné a krajně škodící jak zvěři, tak rovnováze přírody.
Škodící krmiva jsou zvěři zdravotně závadná. Krmiva odchylující se svým vzhledem, strukturou, pachem apod. Od svých obvyklých vlastností nesmějí být z principielních důvodů předkládána. Zvěř není asanačním zařízením, které má ještě zhodnotit krmivo, které již není dále nějak využitelné.
Výše a složení krmné dávky musí být doplňkem přirozených potravních zdrojů v daném teritoriu. Nutriční podmínky se v prostředí zvěře často rychle mění a krmná dávka by se měla těmto změnám přizpůsobovat. Vždy musíme počítat s tím, že zvěř si ve svém prostředí pokryje sama část svých potravních nároků. Měl by proto každý chovatel umět odhadnout míru této potravní soběstačnosti. Dobrým kritériem místních zdrojů avšak i vhodnosti našeho přikrmování je braní předložených krmiv. Jestliže zvěř odmítá předložené krmivo, buď krmivo nepotřebuje anebo mu nevyhovuje. Poznání příčin lhostejnosti zvěře k takovému krmivu se nemusí vždy podařit.
zdroj: Velká myslivecká encyklopedie