Kvůli pohodlí britské královské rodiny, zní překvapivá odpověď. Na prvních třech moderních olympijských hrách se běžel maraton na vzdálenost zhruba 42 kilometrů, přičemž přesná délka se při každých hrách lišila. V roce 1908 se olympijské hry konaly v Londýně a startovní čára byla umístěna pod jedním z oken Windsorského paláce, odkud mohla start sledovat polovina královské rodiny a cíl byl pod královskou tribunou na stadiónu White City, kde čekala druhá polovina.
Mezi oběma čarami byla vzdálenost přesně 42195 metrů, která se od té doby považuje za standardní délku maratonu.
Původ závodu na 42 kilometrů se spojuje s řeckým poslem Feidippidésem, který uběhl tuto vzdálenost z Marathonu do Atén, aby předal zprávu o vítězství Atén nad Peršany roku 490 př.n.l. Podle legendy zprávu předal a klesl mrtev k zemi. Je to hrdinský příběh, ale ne příliš věrohodný. Jen velmi málo běžců po doběhnutí maratonu zemře a profesionální starořečtí poslové museli běžně běhat dvakrát tak daleko.
Tato verze příběhu se poprvé objevuje v díle římského historika Pluarcha (asi 45-125 našeho letopočtu) o více než půlstoletí později. Podle něj se běžec jmenoval Euclés. Jeho vyprávění se časem zaměnilo na mnohem starší příběh o Feidippidovi od Herodota, který se narodil šest let po zmíněné bitvě a jehož podání je nejblíže těm soudobým.
Podle Herodota běžel Feidippidés z Marathonu do Sparty (246 km), aby požádal o pomoc při odražení útoku Peršanů. Sparťané byli zrovna zaneprázdněni náboženskou slavností a tak běžel zase celou cestu zpátky a Atéňané museli s Peršany bojovat sami. Zvítězili na celé čáře, přišli pouze o 192 mužů, zatímco Peršané jich ztratili 6400. Feidippidés nezemřel.
zdroj: Kniha všeobecné nevědomosti – Lloyd, Mitchinson