Protože i mně se to celkem plete vymyslel jsem mnemotechnickou pomůcku na zapamatování rozdílů. Vlastně několik pomůcek. Takže ZAPRVÉ: Je to od nás daleko asi jako do USA. . Takže pokud soucítíme s otroky v 19. století v USA za občanské války, tak i tam byl Sever (hodnej) proti Jihu (zlej, otrokářskej). No a protože je to od nás skoro stejně daleko, a my jsme jako průsečík, bude to jako v USA naopak . Tj. hodní jsou ti jižní (demokratičtí) a zlí jsou ti severní (komunisti). Když si to takhle zapamatujete, nikdy to nezapomenete. Takže znovu. V USA byli hodní Seveřani, my jsme průsečík, takže v Koreji jsou hodní Jižani.
Další věc ZADRUHÉ: Hlavní města. Jižní hodná Korea má hlavní město SOUL. Anglicky jih je SOUTH. Takže to je skoro stejný. No a severní Korea má hlavní město Pchjongjang. To si zapamatujete jednak tak, že to není jižní Soul (v Soulu jsou olympijské hry – byly, budou a na sever by nikdo nejel) ale hlavně tak, že si řeknete – Achjo, tam bych nechtěl bydlet. A Achjo Vás navede na Pchjongjang.
Takže nyní celé – v USA na severu byli hodní, v Koreji tam jsou zlí a Soul je hlavní město podle South, takže jihu. A na v severní části bych bydlet Achjo nechtěl, takže Pchjongjang. Takže nyní už to máte nafurt. Ještě trocha teorie odtud.
Povaha vztahů mezi Severní a Jižní Koreou je poměrně proměnlivá. Relativně klidná období střídají období provázená eskalací napětí, které je stále přítomno mezi zeměmi. Provokativní a konfliktní chování Severní Koreje a její jaderný program představují hlavní problémy, které mají negativní dopad na společné vztahy. Zároveň představují odlišný přístup ke vzájemným vztahům než postoj zaujímaný Jižní Koreou, který se snaží být nekonfliktní a dosáhnout sblížení zemí. Jižní a Severní Korea se od sebe výrazně odlišují. Zatímco Jižní Korea představuje demokratický stát s prosperující tržní ekonomikou, v Severní Koreji panuje pevný totalitní režim izolovaný od okolního světa se zaostávající plánovanou ekonomikou, což je důsledkem teorie ču-čche založené na nutnosti spoléhat se na vlastní síly a být soběstačnou zemí.
Na utváření povahy vztahů mezi Severní a Jižní Koreou se podílí mnoho různých faktorů. Tyto faktory se týkají rozdělení Korejského poloostrova a jeho sjednocení. Dále zahrnují oblast ekonomiky, politiky, bezpečnosti, společnosti a vliv mezinárodního prostředí. Nejdůležitějšími faktory jsou bezpečnost a sjednocení.[2] Důraz kladený na bezpečnost vychází z anarchické struktury, která panuje na Korejském poloostrově. Anarchická struktura je pozůstatkem Korejské války a studené války a vychází ze soupeření mezi Korejemi o svrchovanost nad územím. Výsledkem je bezpečnostní dilema, které v obou zemích vytváří nutnost usilovat o zajištění vlastní bezpečnosti. V případě Jižní Koreje je to aliance se Spojenými státy americkými (USA), v případě Severní Koreje je založena na vlastních silách a obraně.
Až do 2. poloviny 40. let byl Korejský poloostrov nerozděleným územím. V roce 1945 započal proces rozdělení území na dvě oddělené části, který byl završen roku 1948. Vznikly dva rozdílné státy se samostatnými vládami, Korejská republika na jižní části poloostrova a Korejská lidově demokratická republika na severu. Každá z vlád si nárokovala svrchovanost nad celým územím, což posléze vedlo k propuknutí občanské války v roce 1950, která byla po vleklém vyjednávání ukončena příměřím roku 1953. Válka svou krutostí přinesla silně negativní vnímání mezi Jižní a Severní Koreu. Navíc mnohé sporné záležitosti zemí, jako námořní hranice, nebyly s příměřím vyřešeny, což se následně záporně promítalo do vzájemných vztahů a přineslo komplikace. Jižní Korea vnímala Severní Koreu ze dvou perspektiv. V první perspektivě Severní Korea představovala protivníka. Ve druhé perspektivě byla naopak Severní Korea vnímána jako partner, se kterým se Jižní Korea snažila navázat spolupráci a docílit utvoření jednotného státu. „Do 80. let dávala jihokorejská vláda prioritu národní bezpečnosti, silné alianci s USA, a ekonomickému růstu jako způsobu jak zvítězit nad Severem.“
Od konce studené války a s nastupující demokratizací v Jižní Koreji začalo vztahy prostupovat úsilí o opětovné sjednocení zemí a navázání spolupráce. Od konce 90. let se povaha vztahů nesla v duchu snahy o usmíření a spolupráci mezi Severní a Jižní Koreou. Vznikla tak potenciální hrozba, že důraz kladený na bezpečnost v Jižní Koreji by mohl ustoupit do pozadí i přes možnost propuknutí konfliktu. Zatímco Jižní Korea se snažila být nekonfliktní, usilovala o zlepšení vztahů, dosažení smíru, navázání hlubší spolupráce a řešení problémů mírovým způsobem bez nárůstu napětí, postoj Severní Koreje byl odlišný. Jejím hlavním cílem bylo udržení severokorejského režimu při životě, a proto její přístup ve vzájemných vztazích byl založen na agresivitě a vojenské politice.
Hlavní snahou Severní Koreje je zajistit přežití jejího režimu. Nabízí se dvě různé alternativy, které by mohly udržet režim naživu. První alternativa se týká proměny uvnitř Severní Koreje, která by vedla k politickým, ekonomickým, společenským a bezpečnostním změnám. Zvolením této možnosti by Severní Korea musela opustit svou vojenskou politiku. Druhá alternativa naopak opuštění vojenské politiky nevyžaduje, neboť tkví v zabezpečení vlastní obrany a tedy ve vlastnictví jaderných zbraní. Přijmutí první alternativy je nejspíš nepravděpodobné. Bezpečnost tak stále představuje důležitý prvek, a to jak v souvislosti se severokorejským jaderným programem, jehož ukončení se stále nedaří se Severní Koreou vyjednat, tak i ve spojení s provokacemi ze strany Severní Koreje, které neustále provází vzájemné vztahy.