Americká útočná puška M16 patří mezi nejrozšířenější pěchotní zbraně na světě a právě díky ní se tak rozšířil náboj ráže 5,56 mm. Jedná se však o nesmírně kontroverzní zbraň, která někdy vyvolává nekritický obdiv, zatímco jindy bývá naprosto zatracována. Jak je to tedy vlastně s „em šestnáctkou“ doopravdy?
Nemálo debat o útočných puškách skončí u vášnivého sporu, jestli je lepší ruský AK-47, nebo americká M16, resp. zda je lepší munice 7,62×39 mm, nebo 5,56×45 mm. Každá strana již má své tradičně užívané argumenty a těžko přinese něco nového. V případě pušky M16 se nejvíce zdůrazňuje její přesnost a modernější koncepce, kdežto za hlavní slabiny se považuje poměrně velká poruchovost při dlouho trvající střelbě a citlivost na extrémní podmínky. Jisté ovšem je, že se pušky M16 a jejich deriváty etablovaly a osvědčily natolik, že navzdory intenzivní snaze dosud nebyla nalezena odpovídající a kvalitní náhrada.
Komplikované zrození
Historie zbraně M16 je delší, než se může zdát, neboť její kořeny se dají vysledovat vlastně až do počátku 50. let. Americká armáda se po dlouhém vývoji rozhodla, že coby svoji standardní pušku zavede 7,62mm poloautomatickou zbraň M14, zároveň však už vznikal požadavek, aby budoucí pušky používaly střelivo menších ráží. To by umožnilo nést větší zásoby, střílet vyšší kadencí a snížit zpětný ráz a při vyšší úsťové rychlosti by kulka mohla působit dokonce i větší škody než dosavadní 7,62mm střelivo. Rozběhly se první programy munice ráže 5,56 mm, ale žádný zatím neuspěl, jelikož chyběly vhodné zbraně. V roce 1954 však došlo k průlomu, když Eugene Stoner ze zbrojovky ArmaLite (součásti korporace Fairchild) navrhl plně samočinnou zbraň AR-10. Měla sice ráži 7,62 mm, ale záhy byla adaptována rovněž na novou munici ráže 5,56×45 mm, čímž vznikl typ AR-15. Ale to, čím již od začátku nejvíc zapůsobila, vlastně ani tak nebyla munice, nýbrž design samotné zbraně.
Namísto tehdy obvyklých výlisků z oceli se použil především hliník a plasty, z oceli bylo zhotoveno jen několik součástek. Nezvyklý byl i funkční mechanismus; puška sice používala hodně rozšířený odběr plynů z hlavně, jež posléze působily na závěr s otočným závorníkem, ovšem v plynovém kanálku nebyl (jako je to třeba u AK-47) speciální píst, protože jeho roli plnil přímo nosič závorníku. Charakteristickým rysem byla nosná rukojeť na horní straně těla, obsahující stavitelná mířidla. Puška vykazovala velice působivé výkony, ale stále narážela na opozici Pentagonu, jenž se chtěl držet 7,62mm střeliva. V roce 1959 prodala firma ArmaLite licenci na nové pušky zbrojovce Colt, zbraně zamířily na světový trh a byly dodány do několika zemí zejména v Asii, ale americké ozbrojené síly pořád váhaly. Změnu způsobila až válka ve Vietnamu.
Příchod „černé pušky“
Na počátku 60. let totiž pušky AR-15 koupila i armáda Jižního Vietnamu a pak konečně přišla objednávka od amerických vojáků, ale nikoliv od armády, nýbrž od letectva. Výsledky použití v jihovýchodní Asii byly značně rozporné, nakonec ovšem US Army přesvědčily. V září 1963 armáda přijala pušku AR-15 do výzbroje pod názvem M16 a začala si objednávat stále větší a větší počty. M16 záhy získala přezdívku „Black Rifle“ („černá puška“), jež pramenila z jejího nezvyklého kovo-plastového vzhledu. Faktem však je, že první zkušenosti s „em šestnáctkou“ nebyly úplně optimální. Vojáci si na jednu stranu cenili nízké hmotnosti, přesnosti a snadného používání, kritizovali však nízkou spolehlivost pušky. Mnohdy docházelo k selháním střeliva, závěry se nezavíraly a M16 někdy „odmítala“ vyhodit prázdnou nábojnici. Byly požadovány i zásobníky s větší kapacitou než 20 ran. Navzdory potížím však dodávky pokračovaly a během 60. let byly již téměř všechny útvary armády i námořní pěchoty USA ve Vietnamu vyzbrojeny puškami M16. Problémy ovšem nebyly ignorovány a produktem jejich řešení se stala varianta M16A1, jejíž první kusy byly zavedeny v polovině 60. let.
Na boku zbraně se objevila typická páka na dovření závěru a změnilo se provedení tlumiče záblesku na ústí hlavně. Vedle toho se ukázalo, že za většinu problémů M16 nemohla sama puška, ale spíše nekvalitní údržba (neboť vojáci neměli soupravy na čistění) a nevhodná munice. Řešení těchto problémů ovšem zabralo dost času, mj. proto, že první snahy zlepšit munici vedly k dalším potížím, protože odlišný typ prachových náplní zvýšil kadenci zbraně tak, že selhání bylo ještě víc. Až v roce 1968 či 1969 se dalo hovořit o dosažení spolehlivého fungování M16. Vojáci pochopitelně oceňovali i nový zahnutý zásobník, který obsahoval 30 nábojů.
Postupná modernizace
Současně s těmito změnami se země NATO dohodly na přijetí 5,56mm náboje jakožto dalšího standardního typu munice vedle typu 7,62×51 mm. Ale až v roce 1980 bylo rozhodnuto, že se nové malorážové střelivo stane jediným standardem, nicméně evropské země si vybraly mírně odlišný typ kulek, a to v Belgii vytvořený SS109, který potřeboval jiné drážkování hlavně než americký typ M193. Američané, pochopitelně vysoce potěšení tím, že evropští spojenci přijali 5,56mm střelivo, se podvolili ohledně typu kulek, takže vznikl požadavek na verzi M16, která pro ně bude určena. Tak v polovině 80. let vznikla M16A2, která se (kromě jiného drážkování hlavně) vyznačovala dvěma důležitými změnami, z nichž jedna byla jasná již na první pohled.
Původní kuželové předpažbí s typickými vroubky na horní straně bylo nahrazeno jiným, které má tvar rýhovaného válce a skládá se ze dvou shodných částí. Druhá velká změna se dotknula přepínače režimu střelby, jenž dříve umožňoval jednotlivé rány či neomezené dávky. Ukázalo se však, že vojáci mají při plně automatické střelbě sklony plýtvat municí, takže z M16A2 lze střílet jednotlivými ranami či třírannými dávkami. Později se však přece jen ukázalo, že občas může být plně automatická palba potřebná, a proto vznikla M16A3, u které se vrátila možnost dávek bez omezení. Byla však vyrobena jen v poměrně malých počtech a prakticky jenom pro speciální jednotky, které ji zavedly v 90. letech. V té době už se ale rodila další generace M16 v podobě verze M16A4, jež se objevila ve službě koncem 90. let, ačkoliv produkce ve velkém měřítku se rozběhla až v novém století. Hlavní změnou je možnost odejmout nosnou rukojeť a na její místo instalovat různé druhy zaměřovačů.
Modifikace a deriváty
Kromě základní vývojové linie armádních útočných pušek s hlavní o délce 20 palců (508 mm) ovšem vzniklo obrovské množství verzí a derivátů zbraně AR-15, resp. M16. Za nejdůležitější lze asi pokládat ty zkrácené, které se obvykle označují jako karabiny. První z nich se zkoušely už ve Vietnamu, měly firemní název CAR-15 a armádní označení XM177, ačkoliv brzy se jim začalo říkat prostě „Colt Commando“. Hlavně byly (podle verze) zkrácené na 10 či 11,5 palce (tedy 254 či 292 mm), zbraně měly sklopné pažby a vyznačovaly se rovněž dalšími úpravami, které vycházely z odlišného chování kratší zbraně a munice v ní. Výsledky nasazení však byly rozporné a výroba záhy skončila. Koncem 80. let ale firma Colt práce na „krátké M16“ znovu rozběhla a nabídla karabinu M4 (s hlavní o délce 14,5 palce), která úrovní odpovídala M16A2 a slavila mnohem větší úspěch. Stala se z ní jedna z nejobvyklejších zbraní speciálních útvarů. Varianta M4A1 odpovídá pušce M16A3, tj. může pálit neomezenými dávkami.
Další obměnu M16 představuje zvláštní zbraň M231 PFW (Port Firing Weapon), jež slouží pro střelbu skrze střílny bojového vozidla pěchoty Bradley; postrádá pažbu a dovede pálit vyšší kadencí. Vedle útočných pušek různých velikostí je ale M16 i základem pro zbraně jiných kategorií, mezi něž patří poloautomatické zbraně určené pro civilní trh, samočinné brokovnice, lehké kulomety či odstřelovačské pušky, jako je Mk 12 Special Purpose Rifle v americkém námořnictvu. Ačkoli máme M16 spojenou s náboji ráže 5,56 mm, existuje rovněž pro jiné druhy střeliva. Specialitu představují verze na pistolové střelivo typu 9 mm Parabellum (zvané Colt 9mm SMG), ovšem u těch je nutné dodat, že mezi deriváty M16 patří jen vzhledově, neboť užívají funkční princip běžný u samopalů, totiž neuzamčený dynamický závěr.
Zatím bez nástupce
Puška M16 a její modifikace se samozřejmě dočkaly obrovských exportních úspěchů, protože počet uživatelských zemí přesahuje stovku. Jenom výroba základní řady útočných pušek M16 v USA a v licenci u belgické značky FN (především pro evropské členy NATO) přesáhla osm milionů exemplářů, nehledě na další modifikace nebo produkci v jiných státech. Zpravidla jde o více či méně přizpůsobené licenční úpravy, jako jsou třeba C7 a C8 od kanadské společnosti Diemaco (dnes Colt Canada), ale řada zemí dodává i nelicenční kopie. Dosti rozšířená je třeba puška CQ od čínské firmy NORINCO nebo podobná zbraň z Íránu. Mezi nejzajímavější verze ze zahraničí bezesporu patří HK416 od německé značky Heckler & Koch. V podstatě se jedná o „hybrid“ koncepce AR-15 a konstrukce německé pušky G36.
U speciálních jednotek získala velkou oblibu a byla to s největší pravděpodobností právě tato zbraň, jejíž kulka zabila Usámu bin Ládina. Svého času se HK416 účastnila jednoho z mnoha programů US Army, která se již od 80. let, kdy se rozběhl projekt ACR (Advanced Combat Rifle), pokouší najít nástupce M16 coby standardní dlouhé zbraně. Zatím všechny tyto srovnávací soutěže ovšem skončily tím, že navzdory dobře známým slabinám pušek M16 a M4 prostě zatím neexistuje zbraň, jež by byla o tolik lepší, aby se vyplatily nezbytně obrovské náklady na její zavedení. Faktem také je, že u současných výrobních podob „černé pušky“ je už vyřešena drtivá většina dřívějších problémů; mj. se výrazně zvýšila spolehlivost v extrémních podmínkách. Američtí vojáci jsou s puškami firmy Colt vesměs spokojeni a doporučují jejich postupné vylepšování, nikoli úplné nahrazení jinou zbraní. To také naznačuje, že M16 je podstatně lepší zbraní, než někteří kritici rádi tvrdí, a že vydrží ve službě pravděpodobně ještě velice dlouho.
Lukáš Visingr, viz odkaz napravo na těchto stránkách